Jsme nezávislým finančním konzultantem působícím na českém trhu. Naším cílem je finanční spokojenost našich klientů.
Aktuality
Kamera na čelním skle, diktafon v kapse. Pomůžou u soudu? A v pojišťovně?
15/07/2014
Jedete po dálnici. Nespěcháte. Předjíždíte kolonu kamionů a jeden z nich náhle vybočí a natlačí vás na svodidla. Jeho řidič si ani nevšimne – vy se snažíte rozdýchat hrozící infarkt a náklaďák mizí v dáli. Co teď?
Řidič, který mi přesně takový příběh vyprávěl, se vydal kamion stíhat, a podařilo se mu ho dohnat. Před patnácti lety se ani nic jiného dělat nedalo. Dnes běžně narazíte na reklamu, která vás přesvědčuje, že se můžete spolehnout na záznam z kamery umístěné ve voze. Ale přijme ho jako důkaz soud? A jak rády soudy přijímají záznamy kamer nebo diktafonů v jiných situacích?
Jako důkaz může sloužit jen legálně pořízený záznam
Záznam z kamery nebo z diktafonu může v zásadě posloužit jako důkaz v řízení trestním, správním nebo civilním a obecně lze říct, že jak soudy, tak i správní orgány mají podle těchto předpisů přijmout za důkaz všechno, co pomůže zjistit stav věci. Háčky tu ovšem jsou.
Soudy se totiž zdráhají akceptovat takové důkazy, které byly získány v rozporu s obecně platnými právními předpisy, tedy nezákonně. Důvodů pro to mají hned několik a souvisejí s právem na spravedlivý proces a s řádným výkonem soudní moci. Pokud by soudy takovéto důkazy paušálně připustily, vybízely by tím nepřímo strany sporu, aby si obstaraly důkazy za jakoukoliv cenu, třeba i jednáním, které by bylo závažnější než to, o které se vede spor. V některých sporech by pak zvýhodnily stranu, která se neštítí využít jakýchkoli praktik, před tou, která brání svá práva, aniž překračuje zákon. V případě audio- a videozáznamů tak může nejčastěji dojít k rozporu se dvěma právními předpisy. Tím prvním je občanský zákoník, tím druhým pak zákon o ochraně osobních údajů.
Občanský zákoník
Nový občanský zákoník říká ve svém paragrafu 84 toto: „Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.“ Starý občanský zákoník hovořil v podstatě stejně. V čem se ale nový kodex dostal dál, je ustanovení paragrafu 88, kde se praví, že „svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový nebo obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob“. Podobné ustanovení totiž jeho předchůdce neobsahoval a soudům nezbylo, než se s tím poměrně krkolomně vypořádávat. To by se teď mělo změnit.
Zákon o ochraně osobních údajů
Občanský zákoník je právním předpisem soukromého práva a dává tedy v zásadě možnost k obraně pouze osobě, která byla zaznamenána. Pokud se tato osoba neozve, aby se bránila, občanský zákoník se nepoužije. Zákon o ochraně osobních údajů je však normou veřejného práva, to tedy znamená, že bez ohledu na to, zda se někdo cítí dotčen, může do celé věci vstoupit stát, respektive Úřad pro ochranu osobních údajů, a trochu nám zatopit.
Formulace tohoto zákona je pak poněkud vágní. Vše začíná již vymezením pojmu osobního údaje. Podle tohoto zákona je osobním údajem jakákoli informace, na základě které je subjekt určený nebo určitelný. Osobní údaj tedy umožňuje zjednodušeně řečeno identifikaci osoby. Pokud takové údaje zpracováváme (shromažďujeme, ukládáme, zpřístupňujeme, vyhledáváme a podobně) jsme podle tohoto zákona správci osobních údajů. Z této skutečnosti nám plyne oznamovací povinnost vůči Úřadu podle paragrafu 16 tohoto zákona. Nadto musíme mít souhlas subjektu, jehož údaje zpracováváme. Souhlas ale mít nemusíme, pokud je zpracovávání údajů potřebné k ochraně našich práv nebo práv jiné dotčené osoby.
Dosahu zákona o ochraně osobních údajů unikne ten, kdo (tedy fyzická osoba) zpracovává osobní údaje pro svou osobní potřebu, nebo kdokoli, kdo pořizuje osobní údaje nahodile, aniž by je dál zpracovával. V těchto případech se tento předpis nepoužije vůbec. Bohužel je ale sporné, jestli je využití záznamu v řízení před soudem použitím pouze pro vlastní potřebu.
Natáčení provozu na silnici může zase působit jako nahodilé pořizování osobních údajů, bohužel druhou podmínku – zákaz dalšího zpracování osobních údajů – nesplníme tím, že se záznam uchovává třeba na paměťové kartě kamery. Sporné může v této souvislosti být, jak by se posoudily situace, kdy se záznam po určité krátké době automaticky maže. Tady by sice mohla mít dušička úředníka klid, ovšem poslední vývoj napovídá, že tomu tak nebude. Víc níž v boxu Ochrana vandalských práv...
Přiměřeně, přiměřeně
Rozhodujícím kritériem pro to, aby mohl být záznam použitý jako důkaz, je zásada přiměřenosti (nebo jak by řekli právníci „proporcionality“). V krátkosti řečeno jde o to, abychom pořízením záznamu nenapáchali víc škody, než kolik způsobila zaznamenávaná osoba. Pozitivní je, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku prohlásil, že pokud je záznam pořízený soukromou osobou, nelze tento záznam automaticky jako důkaz vyloučit jen proto, že nebyla dodržena některá zákonná omezení spojená s jeho pořízením (například že jste o pořizování záznamu neinformovali Úřad pro ochranu osobních údajů). Přípustnost tohoto záznamu jako důkazu pak bude třeba posoudit vždy v konkrétním případě. A to na základě zásady proporcionality.
Co je předmětem sporu
V první řadě soud (nebo správní orgán) přihlédne k tomu, jaké jednání má být záznamem dokázáno. Obecně lze říci, že v řízeních trestních a přestupkových zde bude ve prospěch použití kamerového záznamu hovořit zájem státu na odhalení pachatelů takovýchto činů. V čistě civilních věcech už bude prosazení záznamu jako důkazu o něco složitější.
Prvotní účel pořízení záznamu
Soudy daleko snáze přijmou záznam, který byl pořízen k legitimnímu účelu, než ten, který byl pořízen z pochybných důvodů (například záznam, kterým chtěl někdo cíleně zasáhnout do něčího soukromí). Pokud byl záznam pořízen z pochopitelných důvodů, půjde dále o to, jestli nebylo možno dosáhnout cíle i jinak.
Způsob pořízení záznamu
Kamerový systém by měl být pokud možno viditelný. Rozhodně by neměl být záměrně co nejvíce skrytý. Zásah do soukromí pak bude o něco menší, bude-li záznam pořízen na veřejném místě. Stejně tak bude pro soudy přijatelnější záznam, který zachycuje určité osoby při výkonu jejich povolání (ovšem pozor na zákoník práce) nebo při obchodní nebo veřejné činnosti. Rozhodující může být dále rovněž délka záznamu, způsob jeho uchování a další
Co všechno je na záznamu vidět
Obecně by se dalo říci, že záznam by měl zabírat pouze nejnutnější výseč. Pokud bude část události na záznamu chybět, neznamená to ještě, že bude záznam nepoužitelný. Pokud bude záznam korespondovat s dalšími důkazy, jako jsou třeba výpovědi svědků, kteří popsali část děje, která se odehrála mimo záznam, bude záznam prostě jedním z důkazů, který soudu „zapadne do mozaiky“.
Na co si dát ještě pozor
První věcí, na kterou bychom si měli dát pozor, pokud budeme chtít záznam použít, může být, zda záznam nevypovídá i proti nám. Může se totiž stát, že například orgán řešící na základě záznamu přestupek bude muset zahájit přestupkové řízení z úřední povinnosti i proti nám, jelikož je ze záznamu patrné naše nezákonné jednání – jízda na červenou, nedání přednosti v jízdě, překročení povolené rychlosti, ale z audiozáznamu třeba i naše nadávky na adresu druhé strany a podobně.
Druhý potenciální problém se týká především kamer na domech. Pokud bude kamera zabírat i část sousedního pozemku, může to soused považovat za takzvanou imisi. Imisí je stručně řečeno pronikání rušivých činitelů z našeho pozemku na ten sousedův (kouř, hluk, zápach atp.). Stejně tak se bude jednat o imisi, pokud bychom například fotografovali a filmovali po nějakou dobu každou situaci na sousedově pozemku, která je z našeho pohledu podezřelá nebo obtěžující.
Třetí problém pak může vyvstat u kamer v automobilech v případech, kdy tyto kamery brání řidiči ve výhledu. Řidič by tak mohl být nejen pokutován, ale mohl by rovněž zavinit dopravní nehodu, protože na danou situaci dobře neviděl.
Zdroj: http://www.penize.cz/pojisteni-vozidel/288366-kamera-na-celnim-skle-diktafon-v-kapse-pomuzou-u-soudu-a-v-pojistovne